České a moravské archeologické lokality

Dolní Věstonice Předmostí u Přerova Stránská skála Bečov Pekárna Kůlna Přezletice Kotouč u Štramberka
Brno-Líšeň Brno-Obřany Březno u Loun Cezavy u Blučiny Býčí skála Stradonice Závist Mušov

České a moravské lokality si v ničem nezadají s těmi světovými.  
Uvádím tu jen pár těch nejdůležitějších a nejznámějších, na které se můžete velmi snadno podívat. Většina z nich je přístupná veřejnosti, nepotkal-li je ovšem v minulosti nějaký neblahý osud jako třeba jeskyni Kůlnu, jejíž mnohé nálezové situace byly bohužel poškozeny působením německé zbrojní továrny ve 40.letech 20.st. Z velké části jsou zničeny také lokality na Kotouči u Štramberka, kde se již v 19.století těžil kámen nebo známé oppidum Závist, které muselo být pro velký zájem "zlatokopů" zavezeno zeminou. Prosím proto všechny návštěvníky těchto stránek, aby na archeologické lokality přicházeli jako obdivovatelé naší historie, nikoli jako její ničitelé a zloději.


Detektor kovu
Detektor kovu

Dolní Věstonice


Sídliště mladopaleolitických "lovců mamutů" se nacházelo na severním úpatí a severních svazích Pavlovských vrchů. Po prvních, spíše náhodných, nálezech (keramická figurka mamuta 1923) tu v letech 1924-38 probíhaly výzkumy vedené Karlem Absolonem. V průběhu 20.století pak výzkumy pokračovaly. Tyto výzkumy odhalily stopy několika oválných či kruhových stanových chatrčí. V jedné z nich byly nalezeny pozůstatky pece, v níž se pravděpodobně vypalovaly keramické figurky. Tyto drobné plastiky, jejich zlomky a další vypálené hrudky hlíny v počtu asi 2 200 představují nejstarší soubor keramických výrobků na světě a vzácný doklad prvotního umění: jde především o zvířata či jejich hlavičky, ale i o lidské ozdoby. Mezi nejslavnější patří proslulá "Věstonická Venuše" (1925), která je vyrobena ze spraše a drcených přepálených kostí. Neméně pozoruhodná je ženská hlavička (1936) vyřezaná z mamutoviny.
Zajímavé jsou také nálezy lidských kosterních pozůstatků. V roce 1986 se v hloubce 5 m narazilo na sídlištní vrstvu se zbytky ohnišť a hrobem muže ve skrčené poloze. Unikátní byl však především trojhorb !lovců mamutů" v mělké prohlubni ve svahu. Prostřední ze tří koster v natažené poloze byla tělesně postižená osoba (žena?) asi dvacetiletá, po obou stranách leželi muži, jeden z nich rovněž na zádech, druhý na břiše. V okolí hlav byla zbarvena okrem a prostřední osoba měla barvivo i mezi stehny. V ústech pak měla (žena?) kus koňského žebra. Podle výkladu B.Klímy měl sloužit ke skousnutí při bolesti ženy, která zemřela při jakémsi pokusu o chirurgický zákrok. Oba muži po stranách zřejmě také nezemřeli přirozenou smrtí, jeden měl pánev probodenou tyčí, druhý měl lebku proraženou tupým úderem.

Trojhrob, Dolní Věstonice
Trojhrob, Dolní Věstonice





Předmostí u Přerova

Jedna z největších a nejvýznamnějších lokalit střední Evropy, známá odborníkům v celé Evropě od 19.století, u nás dokonce od roku 1571, kdy Jan Blahoslav otiskl zprávu o nálezech kostí velkých pleistocénních savců (kosti obrů) na zdejší Skalce. Výzkumy tu začaly už v roce 1880 (J.Wankel) a pokračovaly pod vedením K.Absolona,, B.Klímy a J.Svobody.
Nejdůležitější je na této lokalitě osídlení staršího gravettienu (pavlovienu)  zhruba mezi lety 25 000 a 23 000 př.Kr., i když je tu osídlení doloženo snad už z doby předposledního glaciálu - 200 000).  Právě z gravettienského období se tu vyskytuje velké množství  kamenné štípané industrie a také spousta kostěné a parohové industrie. Ještě pozoruhodnější je však drobné umění od ornamentální ryté výzdoby na ploše nástrojů až po podoby lidí a zvířat na rytinách a řezbách v kosti či mamutovině i v podobě hliněných plastik, zde ale vzácných. Loveckou činnost dokládají četné nálezy mamutích kostí (asi 1000 mamutů). Některé z nich mají umělé otvory a důlky - snad sloužil jako opory a při konstrukci chat či přístřešků.
Nejvíc však Předmostí proslavil objev kumulace lidských pozůstatků. Jedná se o nález, který byl tradičně interpretován jako hromadný hrob osmnácti jedinců (Homo Sapiens Sapiens). Dnes se však tento nález interpretuje jako druhotné uložení koster lidí, kteří byli původně pohřbeni na jiném místě.





Stránská skála
Stránská skála je důležitým zdrojem kamenné suroviny od starého paleolitu až do eneolitu. Po výzkumech MZM proslula tato lokalita jako místo přitahující zájem výrobců kamenné industrie výskytem vhodné suroviny - jurských rohovců (označovaných dnes jako typ Stránská skála).
Nejstarší stopou lidské přítomnosti jsou nálezy rohovcových a vápencových úštěpů pocházející z doby před více než 730 000 lety. Ještě zajímavějším nálezem jsou pak kosti pleistocénních savců (J.N.Woldřich), mezi nimiž vynikal ocasní obratel slona se 7 krátkými rýhami paprskovitě se rozbíhajícími. Pokud šlo o úmyslně vyrytý obrazec, řadí se tento nález mezi nejstarší svého druhu na světě.

Stránská skála Nálezy
Stránská skála, Brno





Bečov
Lokalita sloužila jako sídliště a sběrné a výrobní místo paleolitických kamenných nástrojů (křemence). Byla objevena roku 1964, výzkumy tu pak probíhaly od roku 1965 (V.Kruta, J.Fridrich). Osídlení je zde doloženo už se starého paleolitu. Ze středního paleolitu se tu nachází pozůstatky sídliště. Vespodu této středopaleolitické vrstvy byl odkryt oválný půdorys chatrče s plochým dnem. Uprostřed podlahy bylo zahloubené ohniště, ve výplni kolem pak hojné červené barvivo. V objektu se nalezlo přes 2000 kusů kamenné štípané industrie (úštěpy, drásadla, hroty), křemencové a pískovcové destičky se stopami broušení (nejstarší zobrazení člověka).
V polovině 60.let 20.st. byla objevena lokalita Bečov II. Jde o sídliště staré víc než 600 000 let. Toto místo lze označit za nejbohatší staropaleolitickou lokalitu v Čechách (mnoho industrie - pěstní klíny).





Pekárna
Jedná se o nejznámější lokalitu v jižní části Moravského krasu. Jeskyně s vchodem o šířce 23 m a výšce 6 m a tunelovitým prostorem o rozměrech 70 x 16 x 2-3 m. Poprvé byla tato lokalita zkoumána již v roce 1880 (Knies, Wankel, Kříž), později v letech 1925-30 ji zkoumal K.Absolon, od roku 1961 B.Klíma a v 80.letech J.Svoboda.
Osídlení Pekárny začíná ve středním paleolitu (micoquien). Nejdůležitější nálezy však spadají až do mladého paleolitu (magdalénien - kolem roku 11 000BC). Z této doby se tu vyskytují nálezy několika ohnišť, kosti soba, koně i zajíce, kamenné nástroje a zbraně, ale i početné kostěné a parohové (harpuny, jehly, "náčelnické hole" s rytou výzdobou, dále pak silně stylizované ženské figurky a zejména dvě rytiny na koňských žebrech zobrazující souboj bizonů a pasoucí se koně.
 
Pekárna
Pekárna
Bizoni
Rytina bizonů na koňském žebru






Kůlna
Jeskyně Kůlna je nejprostornějším jeskynním sídlištěm u nás (92 x 25 x 8 m). První výzkum tu začal J.Wankel v roce 1880 a pak následovala řada dalších, z nichž nejdůležitější se udály v letech 1961-76 pod vedení K.Valocha. Průřez vrstvami ve vchodu jeskyně dosáhl 15 metrů. Nejstarší křemencová a rohovcová jádra patří ještě do konce předposlední doby ledové. Nejčetnější nálezy však pochází z vrstvy 7: tisíce kusů kamenné industrie (micoquien), dále kosti mamuta, soba s četnými stopami po řezání, a první nástroje z nich vyrobené (parohové palice, přibroušená žebra), ale zejména drobné kosterní pozůstatky neandrtálců, staré kolem 40 000 let.
V mladších vrstvách je v Kůlně doloženo gravettienské a magdalénienské osídlení.
Kůlna
Kůlna





Přezletice
Staropaleolitické sídliště na SV okraji Prahy. Od roku 1975 tu začal archeologický výzkum (J.Fridrich) a postupně při něm byla nalezena staropaleolitická industrie, z nichž druhý horizont (ze čtyř) byl nejbohatší - drobná industrie vyráběná z obtížně štípatelného buližníku (sekáče, jednoduché pěstní klíny, špičáky, drásadla, otloukače). Nepatrný zlomek zubu označovaný původně za nejstarší lidský pozůstatek na našem území, je dnes považován spíše za medvědí.
Nejvýznamnějším dokladem lidského osídlení na této lokalitě jsou zbytky oválného základového valu z velkých i menších kamenů, jílu a kostí slona, vyznačující půdorys obydlí. Je to nejstarší obytný objekt známý u nás a jeden z nejstarších na světě (asi 700 - 800 000 let).
Přezletice
Přezletice






Kotouč u Štramberka
Jedná se o kopec s bohatými archeologickými nálezy. Dnes už je bohužel kvůli vápencovým lomům téměř zničen.
V jeskyni Šipka s paleolitickým osídlením byla nalezena proslavená "šipecká čelist" neandrtálského dítěte s progresivními vývojovými rysy (1880, K.J.Maška). Čelist a k ní příslušná nalezená industrie spadá do poslední doby ledové (mousterién, před 40 000 lety). Ve vyšší vrstve pak máme doklady magdalénienského osídlení.
Na vrcholu Kotouče se pak nachází hradiště z pozdní doby bronzové a doby halštatské. Bylo opevněno dvojitými valy a příkopy. Z pozdní doby bronzové tu bylo nalezeno také několik depotů bronzových předmětů. V roce 1878-79 tu K.J.Maška objevil dvě sekerky s tulejkou, závěsek tvaru kola a sadu soustředných kruhů v keramické nádobě. Podobného stáří je pak depot nalezený v roce 1927 v poloze Na Brdách (6 bronzových nádob, 6 zlomků dalších nádob, 2 štítové puklice, 16 brýlovitých závěsků a tordovaný nákrčník). V roce 1942 se tu zase nalezla štítová spona, 2 nápažní spirály a nákrčník. O dva roky později zase 6 náramků, dýka s prolamovanou rukojetí a zbytky železné čepele. Nejvýznamnější depot byl objeven v roce 1956 v poloze Panská vyhlídka. Nález obsahoval 73 bronzových předmětů (5 zlomků nádob, zlomky štítové spony, diadému, 2 spirálových nápažníků, 8 tordovaných nákrčníků, sekerky, 7 srpů, 26 náramků a 16 jehlic, trojdílná obřadní lampa typu Štramberk).
Hradisko zaniklo v mladší době halštatské násilně, o čemž vypovídají nálezy trojbřitých šipek, které jsou spojovány se skýtským prostředím.
Jeskyně Šipka
Šipka
Plánek Šipky
Plánek Šipky
                                        Čelist neandrtálce Čelist neandrtálce






Brno - Líšeň
V poloze Čtvrtě je doloženo paleolitické naleziště s hojností škrabadel a listovitých hrotů (bohunicien).
Nejvýznamnější lokalitou v Brně-Líšni je však eneolitické výšinné sídliště v poloze Staré zámky známá vědcům už od 19.století. Nejvýznamnější nálezy z této lokality pocházejí z již řečeného eneolitu, ale také z raného středověku. Osídlení se tu však objevilo již v neolitu (MMK), potom jsou tu doklady eneolitických kultur (KNP, KK, JK). Kultura s kanelovanou keramikou po sobě zanechala doklady čtyřúhelných domů s rovnou podlahou a dřevěnou konstrukcí stěn v základovém žlabu.  Uvnitř byly kamenné pícky a ohniště. Nalezeny tu byly také lidské kosti (14 osob) a obřadní ženská soška, miniaturní napodobeniny nábytku.
Z jeviškovické vrstvy pochází mimo dokladů kůlových chalup s bílou mazanicovou omítkou nález čtyř měděných výrobků (1954) - sekera s okem pro topůrko, plochá sekerka, dláto, šídlo. Jde o jeden z nejstarších kovových depotů u nás.
Lokalita byla osídlena i ve starší a střední době bronzové, výraznější osídlení ale spadá až do doby popelnicových polí. Poslední nejmladší doklady obývání této lokality spadají do období raného středověku. 12.stoletím končí osídlení Starých zámků.
Staré zámky
Staré zámky u Líšně





Brno-Obřany
Lokalita na ostrožně s plochou 42 ha patří k nejvýraznějším pravěkým hradištím u nás. Nejdůležitější výzkumy zde byly provedeny v letech 1981-82 (M.Čižmář, I.Rakovský), a ty prokázaly přítomnost osídlení v mladší době bronzové (velatická fáze SDPP), hlavně však v pozdní době bronzové (podolská fáze SDPP). Našlo se zde asi 70 sídlištních objektů. Nejmladší osídlení této lokality spadá do období halštatského a laténského.
Severně od hradiště bylo prozkoumáno veliké žárové pohřebiště (asi 263 hrobů) s popelnicovými i prostými hroby. V jednom hrobě se nacházelo až 12 nádob a spousta bronzových a někdy i železných milodarů. Nejzajímavější z nich je litá bronzová figurka koně. Většinu hrobů bohužel zničila orba, ale dá se předpokládat, že místní pohřebiště bylo mnohonásobně rozsáhlejší.





Březno u Loun
Neolitická osada (LnK) se nachází na návrší nedaleko řeky Ohře. Archeologické práce zde odkryly jedenácti typických dlouhých kůlových domů, které dosahovaly délky 11-42 metrů. Měly konstrukci z pěti řad sloupů a výrazné vnitřní členění. V okolí domů byly odkryty  sídlištní jámy (90) různých velikostí a v jedné z nich se dokonce našla i hliněná pec.
Další sídliště na této lokalitě je spojováno s kulturou s vypíchanou keramikou (3 dvojice sloupových domů lichoběžníkovitého půdorysu).
Zvláštní objekty - snad rituálního účelu - mají protáhlý půdorys vyznačenými úzkými žlaby a jsou mimořádně dlouhé. Ten větší měří 143,5 x 4 m. Na jeho východním konci se dochovaly pozůstatky po předsíni se vchodem z užší stěny. Na podélné ose tohoto objektu byly nalezeny tři hroby s kostrami ve skrčené poloze. Z těchto objektů datovaných do pozdního období jordanovské kultury a raného období kultury nálevkovitých pohárů, máme taktéž doklady obřadní orby dřevěným oradlem.
Další osídlení této lokality pak spadá do starší doby bronzové (ÚK), odkud máme doklady sídliště s doloženým pohřebním okrskem.
Osídlení však pokračuje dál do doby bronzové, především je významné v období knovízské kultury. Z této kultury na lokalitě pochází na 300 sídlištních jam (ve dvanácti z nich byly lidské kosterní pozůstatky, někdy s doklady násilného konce).
V současné době se na místě pravěké osady nachází ojedinělý skanzen Března u Loun, který je přístupný široké veřejnosti. Jedná se o soubor rekonstruovaných pravěkých a raně středověkých obydlí, který vznikl jako výsledek dlouholetého odborného archeologického experimentu.





Cezavy u Blučiny
Při západním okraji obce se nad dříve inundační nivou soutoku Svratky a Litavy zdvíhá oválné návrší Cezavy (19 ha), které představuje jednu z nejintenzivněji zkoumaných výšinných lokalit doby bronzové na Moravě. Výzkumy zde prováděl AÚ ČSAV a MZM v Brně 1944, 1948-1960, 1973-1974, 1983-1991, 1993, 1995-1998.
Nejstarší osídlení Cezav spadá již do neolitu (6000-4000 př. n. l.), kdy na úpatí západního svahu žil lid kultury s lineární keramikou a posléze s moravskou malovanou keramikou. Strategická poloha však došla svého uplatnění až ve starší době bronzové (1900-1500 př. n. l.). Po celém západním svahu i v centrální části návrší jsou relativně četné doklady osídlení únětické kultury (1700-1600 př. n.l.). Zatím tu bylo kromě tří kostrových hrobů odkryto na pětadvacet sídlištních jam, přičemž některé z nich obsahovaly lidské kosterní pozůstatky (např. lidské kosti nejméně ze 12 jedinců s četnými násilnými zásahy nebo dva neúplné lidské skelety se stopami násilných zásahů).
V následujícím období věteřovské skupiny (1600-1500 př. n. l.) bylo velmi intenzívně osídleno celé návrší (dosud prozkoumáno na 70 sídlištních jam), jehož centrální část o rozloze 4 ha byla nyní opevněna kamennou hradbou s předsunutým příkopem. Věteřovské hradisko na Cezavách nepochybně plnilo v rámci širšího regionu důležitou sociálně-ekonomickou úlohu, soustředil se tu i např. dálkový výměnný obchod, což dobře dokumentují nálezy se vztahem k jihovýchodní Evropě, případně až k východnímu Středomoří (kostrové pohřby v nádobách, kostěné a parohové předměty s výzdobou strmé vlnovky, čtyřramenná hliněná kolečka aj.). Ke způsobu zániku věteřovského hradiska se zatím nelze konkrétněji vyslovit, při výzkumu fortifikace byly však na různých místech zjištěny stopy po požáru.
Další osídlení Cezav spadá do velatické fáze SDPP, kdy dochází k zajímavé situaci. Objevuje se zde značné  množství bronzové industrie  v podobě depotů (doklady zpracování bronzové suroviny – kadluby, kovolitecké nářadí…) a početné také mnohé kosterní pozůstatky. Skelety nebo jen jejich části jsou nepravidelně rozptýleny po asi 20tihektarové ploše a většinou jsou uloženy prokazatelně nepietně (pohozené, v nepřirozených polohách…). Množství depotů spolu s kosterními pozůstatky vypovídá zřejmě o rituálním charakteru Cezav v mladší době bronzové.

Cezavy





Býčí skála
Významná lokalita při soutoku Křtinského a Jedovnického potoka v Moravském krasu.
Nejstarší osídlení této lokality spadá do mladého paleolitu (magdalénien). Vyskytují se tu rytiny na břidlicových oblázcích, kamenná štípaná industrie.
Evropský věhlas však lokalita získala nálezem pořízeným v roce 1872, kdy v Předsíni byla objevena bronzová soška býčka. a brzy na to další zajímavé nálezy...

Pod hrubou vrstvou vápence se objevila dvě velká žároviště, z nichž jedno mělo rozsah kolem 30 metrů čtverečních, druhé až šedesát. Kopáním se pak začaly odkrývat žárem spečené střepy a koňské kosti. Na to pak zbytky kdysi nádherného dřevěného vozu, bohatě kovaného železem a bronzem s okázale pracnou ornamentací atd. Na zbytcích vozu byly nalezeny kosti muže, který je podle okolností nálezu označován za významnou osobnost. Jeho vyjímečné postavení mezi současníky dokládalo na 40 lidských koster, lidských obětí, které ležely okolo v různých polohách, pohozené jedna přes druhou, s roztaženýma rukama a nepřirozeně skrčenýma nohama. Některým chyběla odseknutá hlava, jiným ruce nebo nohy. Na zemi ležely i dvě koňské kostry bez hlavy a nohou. Ležící těla byla obklopena pestrou směsicí šperků a ozdob, zlatých i bronzových. Na hrubých deskách ležela kostra mladého muže vedle zbytků vepře. Při stěnách jeskyně byly uloženy bronzové nádoby, z nichž jedna obsahovala lidskou lebku. Oproti žárovišti stál kamenný oltář s dvojicí uťatých ženských rukou, zasypaných obilím. Hned vedle se nacházela polovina lebky, poblíž pak nádoby s potravou. kousek odtud lebka, upravená jako pohár, naplněná prosem. Z mrtvých, označovaných za lidské oběti jakožto součást pohřbu významného jedince, bylo určeno pětatřicet mladých žen, pět mužů mladého věku, jedna dívka deseti až dvanáctiletá a dítě ne starší než 4 roky. Na některých lidských kostech byly prokázány známky kanibalismu. Podle okolností nálezu a zejména podle šperků, zbraní a nádob dr. Wankel poznal, že objev nemůže zařadit do doby, kdy Moravu osídlili Slované, ale že odkrytý jev náleží době starší, a to době železné.

Jindřich Wankel nález interpretoval jako pohřeb velmože a jeho družiny. Po revizi nálezové situace se však současná archeologie kloní k naprosto jiné interpretaci. Součásti vozů tu byly čtyři a ani jeden celý (neprošel by ani původním vchodem do jeskyně), vrstva vápence nebyla zříceným stropem ani ohněm vypáleným vápencem, nýbrž sintrem vznikajícím ve vlhkém jeskynním prostředí. Dnes tedy platí názor, že Býčí skála zřejmě sloužila jako halštatské obětiště.
Býčí skála
Býčí skála
Býček
Býček





Stradonice
Keltské oppidum se nachází na vrcholu zvaném Hradiště (380 m.n.m.), proto se můžeme setkat i s pojmem Hradiště u Stradonic. Jednalo se o poměrně dobře chráněné sídlo, které se rozprostíralo na svazích obtékaných známou řekou Berounkou (severovýchod) a na severozápadě Habrovým potokem.
2. srpna 1877 znamenal mezník v historii obce Stradonice (poblíž Nižboru u Berouna), právě v tento den byl nalezen v koženém vaku poklad obsahující zhruba 200 keltských mincí - zlatých duhovek. Tato zpráva vyvolala "zlatokopeckou horečku a na lokalitu se sjely desítky zvědavců.
Počet nálezů se z této doby se odhaduje na 100 000! Mnoho předmětů skončilo v zahraničních rukou.
Roku 1886 přichází na scénu Josef Ladislav Píč (klasik české keltologie), za dobu své působnosti nashromáždil řadu artefaktů, které popsal ve svém díle: Starožitnosti země České (1899-1909).
V roce 1981 byl uskutečněn ve východní části hradiště záchranný archeologický výzkum (Rybové a Drdy), neboť se na oppidu projektovalo plynové potrubí pro blízkou sklárnu (výzkum trval jen 10 týdnů). Průzkum dokázal přítomnost mnoha domů v podhradí, dvorců, stáje a část cesty. Byly zdokumentovány i keramické nálezy, výzkum se dále ubíral na rostliny a palynologii (pyly).
Na stradonickém hradišti se tavilo železo, samotná železná ruda z nedalekých výchozů ordovických Fe-rud se stala zcela nepochybně jedním z hlavních důvodů prosperity tohoto sídla. Struska se dodnes dá nalézt v povodí Habrovského potoka. Z archeologických nálezů se našly různá kladívka či kovadliny. Odlévání bronzů na oppidu rovněž nechybělo, byly objeveny kadluby a kelímky na tavení bronzu. Taranisova kolečka mezi nálezy rovněž nechybějí.
Velmi důmyslně se rozvinulo užití emailu (Keltové jím zdobili kovové výrobky) .
Během vykopávek bylo na oppidu nalezeno velké množství kostí zvířat. Údajně bylo za rok vykopáno 30 vagónů kostí, ze kterých se drtila moučka užívaná jako hnojivo - spodium. Osteologický výzkum prokázal: kosti hovězího dobytka (40%), prasat (38%), ovcí, koz, koní atd.. Z rostlinné stravy převládala pšenice (Triticum dicoccum), ječmen a oves. Jídelníček se shodoval s nálezy i z nedaleké Závisti.
Stradonice byly i centrem obchodu, což potvrzují nálezy keltských i antických mincí, našly se i psací potřeby (kostěná tabulka, která se zalila voskem a dalo se do ní vyrývat obchodní záznamy). Průzkumem se odkryly i římské bronzové nádoby, gemy, spony, prsteny či vinné amfory.
Na stradonickém hradišti sídlili zcela jistě i výjimečně vzdělaní lidé, tuto tezi podporují specializované lékařské nástroje: ušní lžičky, spony či pinzety. I na kosterních pozůstatcích můžeme vysledovat činnost keltského lékaře (tzv. trepanace lebek). Nálezy ze Stradonic jsou dosti podobné nálezům z oppida ve Starém Hradisku, které jistě se Stradonicemi bylo v těsném kontaktu.
Mapa Stradonic
Mapa Stradonic





Závist
Keltské oppidum bylo založeno a nejstarší fáze stavby opevnění spadá do časového úseku kolem roku 180 př. Kr. V průběhu jeho existence byla opevněna plocha o celkové rozloze více než 100 ha.
První výzkum tohoto oppida proběhl v letech 1963 - 1973, a byl veden L. Jansovou na dvou hlavních plochách. A to jednak na Akropoli a poté i v prostoru hlavního vstupu (brána D). Vůdčí osobou druhé etapy (1973 - 1990) byla Karla Motyková. Tato dáma se opět zaměřila na Akropoli. Celkem tedy probíhal výzkum 27 let a během této doby se podařilo objasnit mnoho otázek a učinit některé zajímavé archeologické objevy.
Nejdůležitější místo celého hradištního komplexu je tzv. akropole. Tato nejvýše položená část hradiště byla zkoumána ve dvou etapách 1963-1966, 1970 zde vedla výzkum L. Jansová. Na východní části zkoumané plochy působil E. Plesl. V této fázi byly zachyceny situace doby stěhování národů, doby římské, část dvorcové zástavby pozdního laténu členěné cestou se štětovanou úpravou základu. V jihozápadní části byly zachyceny půdorysy větších objektů se základovým žlabem a vnitřní dělící konstrukcí. Výzkum ve východní části sledoval fortifikaci této strany. V celé ploše byl zachycen vrchní systém komorové vyrovnávky tvořený sítí kamenných zídek někdy oboustranně, jindy jednostranně lícovaných. Komory měly zhruba čtvercový a obdélný půdorys stály ve střední a východní části celé plochy. Z nich byly vypreparovány vrchní partie velkých objektů. Vzhledem ke složitosti situace byl výzkum přerušen. Některé situace byly zakonzervovány před rozpadnutím jiné překryty a chráněny před povětrnostními vlivy. Novou etapu výzkumu zahájil až tým K. Motykové, jehož členy se stali A. Rybová a P. Drda, který byl již členem předchozího závistského pracovního týmu, ale vedl výzkum v jiné části lokality.V průběhu výzkumu se podařilo zachytit především způsob vyrovnávky vrcholové partie a vytvoření umělé plošiny do celkové rozlohy přibližně 110 x 75 m. Komorový systém, který je svou rozlohou a výškou vyrovnávky, místy až 6 m, unikátním pravěkým technickým dílem, měl až tři komorové vrstvy. Zdá se, jednotlivé stavební úrovně odpovídají zvyšování hradby na východní straně, jejíž jedna úroveň je postavena z méně kvalitních a rychle se rozpadajících prachovců. Jednotlivé komory byly vyplněny někdy shodným, jindy velmi různorodým materiálem, tak jak byl několika samostatnými pracovními skupinami nashromážděn a transportován z jednotlivých nám dosud neznámých ploch v různých částech hradiště. Tím se stalo, že zde byl vytvořen efekt obrácené stratigrafie, kdy vrstvy s nálezy časově staršími o sta až tisíce let překrývají vrstvy s mladšími nálezy a nálezy současnými s dobou komorové zástavby. Z komorového systému byly vypreparovány objekty označené čísly I až IV, na které byla komorová konstrukce původně navázána a částečně je v určité vrstvě i překrývala. Všechny objekty byly označeny za kultovní stavby, které společně tvořily kultovní areál, ke kterému autoři výzkumu nacházejí analogie v řeckých chrámových okrscích. Tato interpretace však není přijímána bez výhrad jak z řad archeologů tak z řady jiných oborů, které v nich spatřují technické stav y pro rozložení tlaků při úpravách původního zcela odlišně profilovaného průběhu povrchu terénu. Zatím problematickou zůstává datace budování komor a zdá se že ani datování zachovaných objektů není zcela jednoznačné. Problematické jsou objekty samotné. Jejich konstrukce je vzájemně silně odlišná a jsou také stavěny z odlišných materiálů. Objekt označovaný jako VI je zhruba čtvercový a jako jediný byl postavený z místních, velmi rychle se rozpadajících prachovců a nemá žádné vnitřní podpůrné zídky. Zcela zvláštní je objekt číslo V mající trojúhelníkovitý půdorys. Dřevěná konstrukce ze sloupů a břeven byla vyplněna kameny a zeminou. Ostatní objekty jsou stavěny z místních metamorfovaných břidlic. Objekty I až IV jsou složeny z řady samostatných někdy oboustranně lícovaných zídek, vyplněných drobnými kameny a zeminou. Na jednotlivých objektech, především na objektu I a III je dodnes patrná řada stavebních spár jak byly zídky k sobě přistavovány. Největší takto vzniklý objekt označený jako I má rozměry přibližně 27 x 11 m a je založen na svahu v hloubce přesahující 6 m. Dávno předtím něž byly stavby a komory postaveny byla plocha ve vrcholové části rozdělena a zastavěna několika řadami velkých domů konstruovaných obdobným způsobem.
  
Závist Závist
mince
Mince ze Závisti
nalezy
Nálezy ze Závisti






Mušov
Katastr dnes již zaniklé obce Mušov (záměrně zatopena při stavbě vodního díla Nové mlýny v roce 2000) nabízí nepřeberné množství archeologických lokalit z různých období, historických i prehistorických. Výsadní postavení mezi nimi však patří památkám z doby římské, jejichž množství a význam dalece přesahují hranice naší země.
Budem-li postupovat chronologicky a postupně sledovat běh času, narazíme nejprve na ojedinělý germánský žárový hrob v poloze U sv. Jana objevený v roce 1980. Keramická urna obsahovala zdeformované bronzové nádoby a celý hrob byl zavalen kamennou konstrukcí. Kvůli spodní vodě bohužel nemohl být dále zkoumán. Tento, na tehdejší poměry, bohatý hrob je datován na přelom 1.a 2.století našeho věku. Stejně starý je další žárový hrob nalezený v poloze U Kravína roku 1964 obsahující pouze zlomek bronzu, takže mohl být datován jen díky samotné urně. Oba hroby se nacházely poblíž tehdejšího řečiště Dyje, která se necelou míli východně stýkala se Svratkou.
Druhé století znamenalo pro okolí Pálavských vrchů časy nepokojů. Někdy v jeho průběhu, ale nejpozději v jeho polovině, se v poloze Na Pískách (asi půl míle severozápadně od sv.Jana) usadilo germánské obyvatelstvo. Na rozsáhlém sídlišti byl proveden výzkum již v roce 1958 z důvodu narušení desítek objektů hlubokou orbou. Výzkum odhalil množství objektů, mimo jiné i typické germánské chaty s šestiúhelníkovým rozmístěním kůlů. Nalezená římská keramika naznačuje obchodní vztahy s blízkými římskými provinciemi.
Ve druhé polovině 2.století však bylo sídliště narušeno jiným objektem – římským pochodovým táborem, jež byl určen pro krátkodobý pobyt vojska. V poloze Na Pískách byly nejprve leteckou prospekcí a poté ověřovacími výzkumy odhaleny celkem čtyři takové římské polní tábory, z nichž největší zaujímal plochu 38 ha .
Následující archeologický výzkum odhalil pozůstatky minimálně pěti polních táborů. Jeden z nich snad dokonce náleží raně římské augustovské době, což by mohlo dokládat vojenskou kampaň proti Marobudovi v roce 6 n.l. Unikátním objevem však byla římská dřevěná nadzemní stavba s apsidou a peristylovým dvorem (považovaná za principium) a nedokopaná studna hluboká 8,5m (původně asi 16m). Poněkud děsivým dokladem událostí, které se zde kdysi odehrály, je množství zvířecích (koně a tur) a lidských koster uvnitř příkopu tábora IV. Šlo celkem o 32 lidí a převažovaly mladé ženy. Mnohé skelety navíc nesly stopy brutálního usmrcení (useknutí hlavy, apod.).
Přítomnost takového nakupení římských pochodových táborů je nepochybně spojena s jednotlivými kampaněmi tzv.markomanských válek (166-181 n.l.), které byly započaty masivním průlomem převážně svébských kmenů středodunajským limitem. Po letech válčení na území provincií se císaři Marku Aureliovi (císařem 161-180 n.l.) podařilo vytlačit Germány zpět mimo říši a zahájit odvetná tažení do Svobodné Germánie. Císařovy plány na ustanovení provincie Markomanie předčasně zhatila jeho smrt roku 180 ve Vindoboně. Jeho syn Commodus nebyl dost silný, aby pokračoval v jeho šlépějích a válku zakončil tzv.Commodovým mírem roku 181.
Válka na cizím území vyžaduje zřízení opěrných bodů – komunikačních uzlů a velitelství. Jedním z nich byl bezpochyby komplex staveb v mušovské poloze Burgstall. Nacházel se na vyvýšenině poblíž soutoku Jihlavy se Svratkou a byl vzdálen asi 80 km od Vindobony. První systematický výzkum na této lokalitě zahájil již roku 1927 A.Gnirs a od té doby tu prováděla vykopávky celá řada badatelů (G.Hejzlar, R.M.Pernička, O.Šedo, E.Droberjar, J.Musil, J.Bouzek, B.Komoróczy a především J.Tejral). Byly tu odkryty pozůstatky dvou zděných staveb – velitelská budova (praetorium) a lázně (balneum). Obsahovaly podpodlažní topení (hypocaustum) a vodovod, stěny byly omítnuty barevnými omítkami. Nalezeno bylo množství cihel, některé s kolky X.legie. Komplex byl obehnán hrotitým příkopem a valem dřevěné konstrukce. Pozdějšími výzkumy byly prokázány i kůlové stavby tvořící řemeslnický okrsek na terasovité úpravě východního svahu - lze tedy prokázat, že zde působila dílna (fabricae).
Že měly tyto stavby hlavně vojenský charakter (a ne civilní, jak se domníval A.Gnirs), dokládá množství nalezené výstroje a výzbroje římské armády – hroty kopí, trojbřité šipky, kování pochev mečů, bronzové, železné a stříbrné šupiny z několika pancířů, železné cvočky z římské boty (caliga), kování opasků a řemení a zlomky přileb. Obzvláště zajímavý je nález ozdobné bronzové faléry (významného římského vyznamenání), velká část stříbrného šupinového pancíře a unikátní spínací destička slavnostního šupinového pancíře (lorica squamata) jezdce X.legie.
Lokalita je nejspolehlivěji datována nálezy mincí (zvláště ražby Antonina Pia, Marka Aurelia a Commoda). Nejmladší ražbou je ražba Septimia Severa (193-211) nalezená v depotu sedmi denárů na severním svahu již v roce 1932. Předpokládá se, že tato stanice byla Římany opuštěna na konci markomanských válek, ale spíše až krátce po nich.
Mezi významné římské spojence zřejmě patřil i velmož pohřbený v bohatě vybaveném, tzv.knížecím hrobě, z druhé poloviny 2.století, situovaném v katastru Mušova asi 1,5 jihozápadně od polohy Burgstall. Záchranný výzkum v místní štěrkovně provedl roku 1988 J.Peška. Hrobka o rozměrech 6 x 4 x více než 3 m byla již částečně porušena a v minulosti vykradena. Přesto však poskytla bohatý nálezový materiál. Šlo o téměř dvě stovky římských a germánských nálezů: 5 stříbrných nádob, 20 skleněných nádob, 8 bronzových nádob (zvláště je třeba zmínit unikátní kotel se čtyřmi hlavami Germánů s typickým svébským uzlem a plnovousem), dva picí rohy, toaletní a kosmetické potřeby, bronzovou dvouramennou lampu, bronzový skládací stolek s držadly v podobě koňských hlav, zlaté a stříbrné ozdoby, početnou výzbroj (vyniká především stříbrem tauzovaný hrot kopí) a výstroj (římský šupinový pancíř, bohatě zdobený opasek), tři páry honosných stoličkovitých ostruh a množství dalších kovových předmětů a samozřejmě římskou a germánskou keramiku.
Z druhé poloviny 2.století, tedy zhruba z doby markomanských válek však mušovskému teritoriu náleží více nálezů. V poloze Mühläcker na pravém břehu Dyje (poblíž poloh Na Pískách a U sv.Jana) byl roku 1934 nalezen další žárový hrob. Hliněná urna ukrývala kromě kremace ještě zlomky skleněné nádoby, železnou sponu, zlomek železného plechu a hrudku pryskyřice. Pod urnou navíc ležely dva železné nože a hned vedle ještě železný klíč.
Po skončení bojů a odchodu římských armád se znovu rozmáhá germánská osada v poloze Na Pískách, o níž jsme se již zmínili výše. Určitým dokladem skutečnosti, že objekty na Burgstallu již přestaly sloužit svému účelu, je i výskyt pálených římských cihel z těchto staveb na germánských sídlištích v okolí. Sídliště Na Pískách funguje dál až do 4.století, ale největší rozkvět prožívá právě v prvé polovině století třetího.